S dětmi v lese

Co dělat s dětmi v lese?

Pokud budete chodit pravidelně do lesa, stane se les vašim přirozeným prostředím, děti si začnou vymýšlet svoje hry, budou zkoumat, objevovat. Tedy upřímně, ne hned a ne vždy. Ale to vůbec nevadí.

Přijdete do lesa. Najdete si pěkné místo a … a co dál? Stromy, sem-tam pařez, nějaké houští. Moc zábavně to na první pohled nevypadá, ale nenechte se tím zmást. Les je plný podnětů a všemožného materiálu a dětské oči vidí mnoho příležitostí ke hrám i objevování.

Důležitá je však reakce ze strany dospělého. Dostanou děti volnost a důvěru? Nebo budou korigovány, aby se neušpinily, nepoškrábaly, neblbly nebo nedělaly něco, co „se nedělá“?

Svým dvěma skřítkům se snažím dát tolik volnosti a důvěry, kolik každý z nás unese – včetně mě samotné. Nedávno jsme přišli v lese k vyvrácenému stromu. Domluvili jsme se zhruba takhle:
„Jéé strom, můžem si tu hrát?“
„Jasně.“

Děti si v koruně ležícího smrku hrály asi hodinu. Já stála u jejich vozového parku a přemýšlela nad svými tématy. Občas jsem zachytila útržky hovorů, takže vím že mezi větvemi měly pokojíčky, jeden z nich s výhledem na mraveniště.

Hrály si a potřebovaly mě jen na pofoukání nějakého škrábnutí. Hrály si společně, lezly přes větve, krásně se domlouvaly, vymýšlely si svůj příběh a nepotřebovaly nic jiného, než co našly kolem sebe.

Byla jsem neskonale vděčná, že si takto vystačí. Že dvě děti, které se vidí dennodenně si spolu dokáží nádherně spontánně hrát.

Na našich oblíbených místech ale mají Petr s Grétou jiná očekávání. Samostatné volné hře se tam příliš nedaří. Jednak jsou už v těchto místech zvyklí na společné hry, jednak to tam mají okoukané a jsou jen dva.

Co budeme dělat většinou neplánuji, nechávám to na náladě a zájmu. V batohu mám nějaké universální pomůcky ke hrám, které podle potřeby vytáhnu.

Co v lese konkrétně děláme?

Možností je opravdu hodně, stavění klasických domečků pro skřítky, schovávaná, různé honičky, krmení mravenců. A také improvizuji:
Pošlu děti pro pět šišek. Nebo dlouhý klacek. Nebo pět šišek a dva dlouhé klacky.
„Na co to bude?“
„Uvidíš, nech se překvapit,“ odpovím s tajemným úsměvem a horečně přemýšlím, na co to vlastně bude? Vymyslet se toho dá spousta:

  • Šišky jsou míčky. Klacky slouží na odpal (softbal, baseball) nebo fungují jako hokejky.
  • Ze čtyř dlouhých klacků lze sestavit čtverec (nebo něco na ten způsob) a trefovat se do něj z různých vzdáleností. Proč? Proč ne? Nebo abyste nakrmili tygra, který žije v té kleci, ale nechcete, aby vás kousnul.
  • Šišky můžeme umístit do čtverce a snažit se je nepozorovaně odnést, ale pozor na strašlivou čarodějnici (tu hraji já). Může někoho zmrazit, sebrat získanou šišku, může vidět jen pohyb, chytá plácnutím, sebráním ocásku (šátek) … nebo cokoliv vymyslíte.
  • Ze čtyř klacků bude loď a šišky jsou ryby. Jen si děti musí najít ještě udice. Suché otevřené šišky půjdou možná napíchnout. Ty uzavřené můžou dokutálet, nebo pomocí dvou klacků je zkusit uchopit (princip čínských hůlek). Když bude mít jeden z klacků vidlici na konci, půjde to třeba lépe. To stojí za to vyzkoušet.
  • Ze tří klacků můžeme postavit vigvam a šiškama ho zkoušet shodit. „Čtvrtý klacek je na co?“ zeptal by se jistě Petr. Třeba značka, odkud se hází.
  • Na špičku vigvamu položte šišku tak, aby tam vydržela. A pak ji dalšíma šiškama shazujte.
  • Zkuste postavit stavbu (z doneseného materiálu + jakékoliv další přírodniny), na kterou se vejde oněch pět šišek a vydrží tam.
  • Co vás napadne dalšího?
  • Co dalšího napadne děti? Můžete se jich šalamounsky zeptat: Co by s tím tak šlo dělat? Třeba vymyslí něco ještě lepšího. Rozumějte, lepšího, protože to vymyslely samy a tím pádem je to bude bavit. I když vám bude jejich hra připadat divná a bez jasných pravidel. Co na tom? Jestli nehrozí újma na zdraví, dejte jim volnost a důvěru.

Když se taková improvizace přirozeně přehoupne do další činnosti, zamnu si v duchu ruce a zapojuji se dle potřeby. Čím větší podíl na vymýšlení pravidel mají děti, tím méně jsem potřeba.

Teď to vyznívá, že se snažím dosáhnout takových her, u kterých se nemusím zapojovat. A vlastně to je pravda a zčásti i kvůli mně samotné, abych „zregenerovala“.

Ale hlavním důvodem je dětská samostatnost. Nechci je stále vodit za ručičku a říkat jim jak a s čím si mají hrát. Snažím se nenásilně docílit toho, aby si to dokázali vymyslet sami. Aby pro sebe dokázali sami najít uplatnění.

Důležité je slovo „nenásilně“. Někdy se nechce, nedaří, není nálada. Nebo naopak se chce hrát něco společného, vyzkoušeného. „Jasně,“ souhlasím.

Herní pomůcky

Jednou z herních pomůcek v batohu je lano. S jeho pomocí můžeme vytyčit prostor (namísto čtyř klacků), nebo jej pokroutím po zemi a je z něho cestička, kterou musí děti zdolat. Jsou v tu chvíli mravenci, nebo jdou po stopě mamuta, nebo je to chodba do jeskyně pokladů (pokladem můžou být šišky, kartičky, ale klidně i svačina), může z něho být také spirála a využít ji ke zklidnění.

Ráda jej také přivazuji za jeden konec k větvi nebo kmenu stromu, za druhý točím jako švihadlem a děti probíhají. Nebo můžou zkusit skákat. Nebo můžete svázat nohu jednoho k noze druhého a nechat je takto chvíli chodit. Nebo uvázat lano ve svahu na strom a s jeho pomocí svah zdolávat. Jistě vás napadnou další možnosti.

Poznámka k bezpečnosti: Petra a Grétu důrazně upozorňuji, že lano nesmí omotat kolem krku a důsledně to hlídám. To je asi jasné.

Dále s sebou nosíme kartičky. Lze si s nimi hrát v lese, doma, na zahradě, kdekoliv, kde je trochu prostoru. Kartičky jsou vždy 2x (stačí jakékoliv pexeso), aby každý mohl zažít úspěch. Petr s Grétou naštěstí nejsou rivalové. Naopak, když jeden nenachází, druhý mu jde pomoci.

Naše oblíbená hra s kartičkami: Petr s Grétou rozhází kartičky kolem stromů, já usednu o kus dál. Vyprávím dětem příběh, který si vymýšlím na místě a používám v něm obrázky z kartiček. Po každém obrázku se významně odmlčím. Děti si buď už obrázky pamatují, nebo z mého mlčení pochopí, že mají utíkat pro kartičku.

Například: žila byla jedna čarodějnice – děti běží a každý najde čarodějnici; která žila v domečku – přinesou domečky; a za domkem měla zaparkovaný horkovzdušný balon atd. Když se hodí, použiji: a ten obr měl hlad a rozhlížel se, co by snědl. Tak mu pomozte a najděte, co jde sníst. Děti přinesou obrázky ananasu, rohlíku a třeba mléka, prostě co najdou.

Logiku příběhu moc řešit nemusím, děti ji nevyžadují. Přinesené kartičky skládám do řady. Když dohrajeme, nechám ty dva celý příběh podle obrázků převyprávět.

Možností je opravdu mnoho. Pokud vás to zaujalo, najdete další nápady a inspiraci v tomto průvodci: Nebojte se nudy v lese.

Jaké máte oblíbené hry vy? Co v lese děláte? Podělte se o své nápady a inspirujte ostatní na fb stránce: Nebojme se nudy v lese.