Proč ne? Je tam hezky.
Důvody, proč jít s dětmi ven, jsou zcela jasné. Děti venku vybijí energii snáze a příjemněji, než doma. Proč ale projít kolem dětského hřiště a pokračovat dál do lesa? Protože v lese mohou děti přirozeně rozvíjet své schopnosti a dovednosti. Protože v lese poznávají přírodu od jejích maličkých částí až po obrovský celek, včetně všech proměn, které probíhají každý den i každý rok.
Nechci tím říct, že zavrhuji dětská hřiště. To bych si opravdu nedovolila, jedno pěkné máme téměř před domem, další dvě do deseti minut chůze. Střídáme všechna, podle času i nálady. Přesto pobyt v lese považuji za kvalitněji strávený čas.
Důvody jsem rozepsala do myšlenkové mapy (tento koncept mám raději, než odrážkový seznam). V následujícím textu to vezmu opačně, popíšu tři modelové situace, které v lese zažíváme a pro úplnost doplním, že v současnosti jsou mými společníky 6letý syn a 3letá dcerka.
Už jen samotný pobyt v lese bystří většinu základních smyslů: čich, zrak a sluch na jakékoliv procházce lesem. Hmat, pokud se i zastavíme, a chuť, ale tu zkoušejte s rozmyslem, jen pokud víte, co jíte. Naše tělo má i další smysly: smysl pro orientaci, smysl pro vnímání tepla a chladu, smysl pro vnímání času. Tento výčet není úplný, ale mě zatím stačí. Za sebe bych ještě dodala smysl pro estetičnost a smysl pro pořádek.
Poslední dva zmiňované mezi lidské smysly (v pravém slova smyslu) nepatří, ale v případě lesa či přírody obecně jej uvádím. Vysvětlení potřebuje hlavně ten pořádek: vnímám, jak moc je les uklizený. A dokonce to je i dvojsmyslné. Uklizený ve smyslu odpadků a uklizený ve smyslu: stromy rostlé v řadách, jeden jako druhý a na zemi jen pár klacíků, hezky čisťoučko. Sice to není les, podle mého gusta, ale les to je.
Obecně se ještě zmíním o „Vnímání dočasnosti & Přítomném okamžiku“. V přírodě nemůžeme něco jen tak odložit, později to už nebude. Zkuste nechat v lese svačinu na zítra. Vůni fialek máme jen pár týdnů v roce. Veverka přihopsala teď, soustřeďte se na ni, protože než vytáhnete mobil s foťákem, bude zase pryč.
Příroda je skvělým učitelem pro vnímání přítomnosti a dočasnosti, protože vše v přírodě je pomíjivé. Vše má svůj čas a svůj účel. Pokud si toto uvědomujeme, snáze se vyrovnáme i s citlivými tématy ve svých životech.
A teď už k modelovým situacím:
Oblíbenou činností je stavění domečků pro skřítky. Mezi kořeny stromů jsou krásné dvorečky, na kterých děti (i dospělí, a věřím, že nemluvím jen za sebe) budují přístřešky různých kvalit. Jemná motorika je zde jasnou favoritkou. Zapíchnout klacíky, udělat střechu, vystlat mechem. Drobnosti, při kterých pracují prstíky.
Jsme na jednom místě dva nebo tři stavitelé? Musíme se domluvit a spolupracovat, rozvíjíme sociální dovednosti. Stavíme si každý na svém plácku? Posilujeme svoji sebedůvěru, protože pracujeme na svém projektu sami, úspěch závisí jen a pouze na nás. Věříme si a projekt pravděpodobně zdárně dokončíme. A pak? Jsme na sebe hrdí.
Tvoříme něco na zemi, klečíme v jehličí, i když nás píchá do kolen, nebo sedíme ve dřepu, což je znovuobjevená zdravá poloha pro naše tělo. Několikrát se zvedneme a hledáme v okolí „to pravé“. Zvyšujeme fyzickou odolnost a překonáváme nepohodlí.
Stavba se nám chvílemi nedaří, klacíky padají, nemůžeme najít správnou kůru, mech, list, cokoliv. Vzdáme to? Málokdy. Většinou hledáme dál, nebo vymyslíme jiné řešení – skvělá dovednost, stejně jako vytrvalost.
Jak přesně to je se smysly? Hmat a zrak jsou nepopiratelné, na čas většinou zapomeneme. Smysl pro pořádek a estetično nelze vynechat. Vždyť domečky bývají ozdobené a uklizené. Alespoň v očích stavitele a doporučuji to nehodnotit, ani se nesnažit jeho dílo vylepšovat. Zbytečně bychom dětem pošramotili jejich sebevědomí a fantazii. Všichni rodiče ví, jak úžasnou představivost děti mají. List je peřinka, tři kamínky vedle sebe jsou schody, klacík opřený o kořen představuje dveře.
Hlavně jim to nerozmlouvejme a zkusme se něčemu přiučit my sami.
A co vlastně máme z té přírody? Všechno. My na stavbu používáme pouze přírodniny – klacíky, mech, větvičky s jehličím, šišky, kůru, trávu a květiny, plody a semínka. Mravence vyháníme, nebo naopak zveme dál. Oni nás ani u jednoho neposlechnou a nám nezbývá, než to respektovat. Jsou to všechno jednotlivosti. Občas se děti ptají, tak se zapovídáme a pomalu se dostáváme k celku.
A to stavíme „jen“ domeček pro skřítky.
Co takový domeček pro nás? Bunkr, nebo lépe chýše z dlouhých klacků? Tady vede fyzická odolnost a hrubá motorika. Zvednout klacek, který je větší než my, zapadaný v listí, mokrý, možná i slizký. Ale protože ho potřebujeme, tohle všechno zvládneme (tedy projev naší psychické odolnosti), dotáhneme ho až k naší budoucí chýši a přidáme ho k ostatním klackům. Opatrně, aby nespadl nebo hůře, nepobořil to, co již máme hotové.
Na takové stavbě většinou spolupracujeme s dalšími staviteli, domlouváme se, komunikujeme, neseme zodpovědnost za své činy, sociálně zrajeme. Poznáváme své možnosti a meze. Tenhle spadlý strom vážně neuzvednu? Alespoň to zkusím! Uzvednu, ale jen maličko, víc s ním nehnu. Nevadí, alespoň jsem to zkusil!
Co vidíme z přírody? Při troše pozornosti objevíme pod listím i klacky stínomilná zvířátka, většinou nějaký hmyz. Postupně nosíme větve z širšího a širšího okolí, čímž nejen zvyšujeme fyzickou náročnost, ale rozšiřujeme své teritorium a vidíme další druhy rostlin, stromů, mechu, hub. Snažíme se jim snad i vyhnout, tedy projevujeme ohleduplnost k přírodě a procházíme další zkouškou naší hrubé motoriky.
A když je hotovo, právem jsme na sebe hrdí. Vytyčili jsme si cíl, udělali jsme kroky k jeho naplnění a nyní je hotovo. Ozdobením podpoříme smysl pro krásu a všichni se nacpeme dovnitř. Děti přesně ví, kde jsou dveře a kudy se chodit určitě nesmí! Klacky opřené o strom mají i jednotlivé místnosti, většinou kuchyni a koupelnu. Až si říkám, jaký jsem suchar, že to hned nevidím.
I pokud jsme v lese pasivní, například svačíme, stačí abychom byli alespoň trochu pozorní.
Sledujeme okolí, kmeny rovné i křivé, stromky mladší a starší, mravence na výzkumné výpravě, ptáky, někdy se poštěstí i veverka nebo zajíc. Pozorujeme barvy, stíny, tvary, pohyb. Hledíme do dálky mezi stromy, zkoumáme jehličnatou zem u nohou. Posloucháme ptačí zpěv a hmyzí šramot, bubnování strakapouda, vrzání větví, šumění listů. Vnímáme lesní vůni, někde voní deštěm či vodou, jindy cítíme houby (tím myslím opravdu hřib či bedlu) nebo pryskyřici.
Pasivita však dětem dlouho nevydrží, pobíhají mezi stromy ještě dřív, než stihnou dokousat.
Popsala jsem tři nejtypičtější aktivity, ale jakákoliv vycházka do lesa rozvíjí zcela přirozeným způsobem nejen děti, ale i nás dospělé. To je důvod, proč považuji pobyt s dětmi v lese za kvalitně strávený čas. Pokud budete chodit do lesa pravidelně, stane se les vašim přirozeným prostředím, děti si začnou vymýšlet svoje hry, budou zkoumat, objevovat. Tedy upřímně, ne hned a ne vždy. Ale to vůbec nevadí. Píšu o tom v článku Co dělat s dětmi v lese. Další nápady a inspiraci najdete v průvodci: Nebojte se nudy v lese.
Baví mě tvoření her a programů pro děti a už několik let se specializuji na environmentální vzdělávání. Díky tomu pomáhám rodičům a dětem chápat přírodu jako přirozený prostor pro zkoumání a dobrodružství, aby mohli poznávat přírodu přímo v přírodě, hravě a s lehkostí.
Více o mé cestě s dětmi do lesa si můžete přečíst zde.
Inspirujte se pro vaše cesty do lesa v průvodci: Nebojte se nudy v lese